(aneb proč to celé nemusí být takové drama)
Slovo diktát.
U některých dětí zrychlený tep, u některých rodičů lehké škubnutí oka a vzpomínky na červené opravy v sešitě. Ano, diktáty si s sebou občas nesou pověst něčeho nepříjemného. Něčeho, kde se hlavně počítají chyby.
Jenže… ono to tak vůbec být nemusí.
Diktát sám o sobě není strašák. Strašákem se z něj stává až ve chvíli, kdy ho používáme jen jako past na chyby. Přitom správně vedený diktát dokáže s dětským mozkem dělat hotové zázraky. A ne, nemluvím jen o pravopisu.
Co se při diktátu vlastně děje (i když to tak nevypadá)
Když dítě píše diktát, nedělá „jen to, že píše“.
Musí poslouchat. Opravdu poslouchat. Nejen slyšet, že něco zaznělo, ale zachytit rozdíl mezi krátkým a dlouhým zvukem, mezi podobnými hláskami, mezi tím, co už zná, a tím, co ho ještě trochu mate.
Mozek jede na plné obrátky – slovo se nejdřív rozloží, pak se v hlavě poskládá a teprve potom se objeví na papíře. A to všechno v čase, kdy ruka hlídá tvar písmen, oko řádek a hlava si říká: „Počkej… tady bylo dlouhé á… nebo nebylo?“
Žádná jednoduchá disciplína.
A právě proto jsou diktáty – při správném vedení – tak cenné.
A co chyby? Ano, ty tam jsou. A je to v pořádku.
Chyba v diktátu neznamená selhání.
Znamená informaci.
Pokud dítě ví, že chyba není konec světa, ale něco, co se dá pochopit a opravit, přestává se diktátu bát. A to je obrovský rozdíl. Strach totiž učení opravdu nepomáhá. Zato klid, vysvětlení a trocha humoru… to už je jiná liga.
Když diktát přestane být „sezení v lavici“
A teď si představte, že diktát nemusí probíhat vsedě, potichu a s tužkou v křeči.
Že se může chodit, běhat, hledat, pamatovat si.
Právě tady vstupuje do hry běhací diktát.
U běhacího diktátu si dítě text nejdřív přečte jinde, než ho zapisuje. Musí si ho zapamatovat, přenést v hlavě a teprve potom zapsat. Neopisuje. Přemýšlí. A navíc se hýbe.
- není tak stresující,
- není tak dlouhý,
- a často ani „nebolí“.
A ano – děti ho často berou spíš jako hru než jako test. Přesně ten moment, kdy se učí nejvíc.
Takže… diktát ano. Ale trochu jinak.
Nejde o to, jestli diktáty dělat, nebo nedělat.
Jde o jak.
Krátký, přehledný diktát, přizpůsobený věku dítěte, s možností pohybu, vysvětlení a bez zbytečného tlaku, může být velmi přirozenou součástí výuky i domácí přípravy.
A když se u toho občas někdo splete, zasměje, opraví a pokračuje dál?
Tím lépe. Přesně tak totiž učení funguje.
Chcete to vyzkoušet v praxi?
Běhací diktát – 1. třída (čtení s porozuměním)
Běhací diktát – 2. třída (tvrdé a měkké souhlásky)
Běhací diktát – 2. třída (čtení a přepis vět)